Především po roce 2012 se po novele zákona emise dluhopisů staly jedním z běžných nástrojů financování společností ve všech oborech podnikání. Do té doby byly využívány zejména bankovním a finančním sektorem. Zájem o vydávání dluhopisů roste, a to zejména z důvodu relativní jednoduchosti a rychlosti vydávání.
U emisí renomovaných emitentů (ideálně těch, které mají rating) není problém s jejich umístěním mezi investory, přičemž úroková sazba se může přibližovat sazbám bankovním. U menších či rizikovějších projektů bývají k umístění využíváni finanční zprostředkovatelé. Zde je pak třeba k emisním a úrokovým nákladům připočíst i provizi za umístění. Náklady na takovou emisi zpravidla překračují sedmiprocentní roční úrok.
Společnost musí před vydáním dluhopisu připravit základní emisní podmínky, jako hodnotu dluhopisů, dobu jejich splatnosti nebo očekávaný výnos. Pokud je celková půjčovaná částka v období jednoho roku vyšší než milion eur nebo se emise nabízí veřejnosti (nově ji centrální banka definuje jako více než dvacet lidí), musí se vydat prospekt, jenž schvaluje Česká národní banka. Ten musí obsahovat informace o majetku a dluhu společnosti, jejím finanční stavu nebo budoucí očekávané výsledky. Centrální banka neposuzuje samotnou finanční kondici firmy, ale jen jestli prospekt obsahuje všechny obsahové náležitosti.
Společnost si musí určit, jaké jsou její potřeby a zároveň vytvořit emisi dostatečně atraktivní pro investory. Například v případě financování jednotlivých projektů by doba splatnosti měla odpovídat době, kdy začnou generovat peníze. Firma by se také měla vyhnout tomu, aby vydala více dluhopisů se stejnou nebo blízkou dobou splatnosti.
Před vstupem na trh společnosti výrazně pomůže získání ratingu od agentury. Ta zkoumá postavení firmy vůči konkurentům, výkonnost v minulosti, strukturu managementu a výhledy do budoucna. Získání ratingu ale není zcela levné ani administrativně jednoduché.